Příběhy z Majáku - Míša

Ráda bych se vrátila k tomu, jak jsem minulý rok v dubnu zjistila, že jsem těhotná. Už jen těhoten­ství samotné bylo v první chvíli docela rána, protože jsem byla s Kristýnkou už nějakou dobu sama. Musela jsem se smířit s tím, že táta mých „dětí“ se k nám v žádném případě vrátit nechce a že mě nu­til k potratu, což jsem samozřejmě odmítla. Pak jsem se chystala oznámit to ve sboru, což taky ne­by­lo moc jednoduché. Přesto všechno jsem se se vším smířila, obhájila si vše hlavně u Boha i doma u rodičů a s láskou se těšila na miminko spolu s Kristýnkou. ALE…

Jedno srpnové nedělní dopoledne jsme šly se Šárkou Hromadovou na Jasenku do sboru, pak ještě večer na chvály, kdy už mi nebylo moc dobře. Hanka Skalková se Šáry mě pak odvezly domů a odjely. Vzápětí jsem jí volala, že se něco děje, že krvácím. Vrátila se i se Šáry a odvezly mě do ne­mocnice, kde mi doktor po vyšetření oznámil, že miminku přestalo bít srdíčko. Zhroutil se mi celý svět. Přes noc jsem byla u Šárky a ráno musela na zákrok. Na Boha jsem si ani nevzpomněla!

První, po čem jsem sáhla, byla flaška. Nechodila jsem do sboru, odmítala jakoukoli návštěvu, sku­pinku, prostě vše. Nemohla jsem Bohu odpustit, že po všem, čím jsem za ten čas těhotenství prošla, jsem o miminko musela přijít. Kristýnka to taky nemohla přenést přes srdce, ale určitě ne tolik jako skoro denně opilou maminku. Upíjela jsem se a zlobila na Boha už skoro měsíc, když jsem si uvě­do­mila, že potrvá-li to ještě pár dnů, budu muset absolvovat nějakou léčebnou kúru, což jsem i kvů­li Kristýnce nechtěla.

Se vším, co bylo, jsem šla za Miriam, která se za mě modlila, a já začala pociťovat ve všem větší svobodu. Opět jsem začala číst Bibli, mluvit s Bohem. A všechno bylo den ode dne lepší a lepší.

Jen chci říct, jak je Bůh mocný a velký, jaké zázraky umí. A i přes ztrátu miminka jsem jen díky němu mohla zase začít normálně žít.