Dobrá zpráva o zákaznické círvki - Výročí Majáku.

ÚVOD

Dnes budeme pokračovat tam, kde jsme minule skončili. Slyšeli jste někdy o flexiteriánech? Vegetariáni, kteří jsou flexibilní. Většinou jsou vegetariáni. Jenom – v některých situacích – když jim někdo naservíruje maso  na návštěvě, když jsou na party, nebo kromě určitého druhu jídla – pizza, klobásy. Není to jenom čistě křesťanský problém.

Zákaznická kultura – něco v čem žijeme, ale co se zdá, že proniká mnohem hlouběji. Ne jenom tehdy, když něco kupujeme, ale take pohled na život a často pohled na duchovní život. Já jsem zákazník, já jsem pán, já mám právo vybírat, já mám právo na určitý servis, já jsem take spotřebitel u kterého všechno končí. Dnes o tom, jak to ovlivňuje církev a můj pohled v ní, moji úlohu v ní.

Proč o tom budeme mluvit?

Dnes slavíme 6 let. To je super. Na začátku bylo 15 lidí u Dana v obýváku, ale dnes je to něco úplně jiného  - 2 místa a mnohem víc lidí.  ALE…možná to vypadá jinak, než jste čekali.

Představte si, co se může jednoduše stat. 15 nadšenců začne církev. Dají tomu všechno, Jsou nadšení, mají skvělé plány, mají skvělou vizi, jak by to jednou mohlo vypadat. Věci se daří, věci se hýbou, jde to dopředu, sny se naplňují. Zabere to ale spoustu času, možná ne všichni jsou za chvíli tak úplně nadšení a zapálení jako na začátku. Čím déle jsme spolu vyplouvá na povrch, že jsme si to možná každý představovali trochu jinak. Změnilo se spousta věcí v životě, jiná práce, dětí přibylo, oženili jste se. Ale pořád je to super, pořád to jde dopředu, máte radost. Časem ale se můžete začít dívat kolem a říkat si: “už 6 let makám a jsou tu jinni, kteří zdaleka nedali tak moc, jako já, proč jsem to já, který by se měl tak moc obětovat?” Najednou klidně ty rozdíly, které na začátku byly malé a bezvýznamné, začnou být důležitější a důležitější – já jsem myslel, že až nás bude 50 založíme další sbor – zjistili jsme, že to není tak jednoduché, že přestože bychom chtěli, když je možnost se přestěhovat do Olomouce, není to tak jednoduché. Modlíme se za nové lidi a oni přišli, ale už nás není tak málo jako na začátku, už všechny neznám. Kdo se postará o mě, všechno se změnilo, máme děti, kdo se postará o ně, já mám taky problémy, kdo se postará o mě? Začneme mít požadavky na Maják, aby tak vypadal.

A najednou se jednoduše může stat, že místo toho, že se budeme držet toho, proč jste začali. Být rodinou misionářů, kteří jdou, aby získávali další pro Ježíše. Začneme se dívat sami na sebe, na to co potřebuju já, na to, co chci já…staneme se zákazníky. Začneme vyžadovat, aby mi někdo poskytoval servis.

Hlavní myšlenka

Když budeme očekávat, že Maják má sloužit na prvním místě mě a ne, že jsem součásti rodiny misionářů, kteří společně usilují o to naplnit Ježíšovo poslání, staneme se konzumní církví. 

BIBLE

Dnes si budeme povídat o známém příběhu o Jonášovi. Většina lidí zná část toho příběhu...tu s rybou.  Mnohem důležitější je o čem je. Bůh pošle Jonáše, aby šel do Ninive – nepřátelského města, aby jim pověděl, že už toho bylo dost. Jonáš to otočí a mízí na druhou stranu. Nakonec po incidentu s rybou dorazí do Ninive a poví jím, že se je Bůh chystá zničit. Oni se leknou a začnou se postit a modlit a měnit věci v životě. A Bůh zareaguje tak…jak se Jonáš bál….místo aby je zničil..tak jim odpoustí.

Jonáš 4:1  Jonáš se velice rozezlil a planul hněvem. 2  Modlil se k Hospodinu a řekl: "Ach, Hospodine, což jsem to neříkal, když jsem byl ještě ve své zemi? Proto jsem dal přednost útěku do Taršíše! Věděl jsem, že jsi Bůh milostivý a plný slitování, shovívavý a nesmírně milosrdný, že tě jímá lítost nad každým zlem. 3  Nyní, Hospodine, vezmi si prosím můj život. Lépe abych umřel, než abych žil." 4  Hospodin se však otázal: "Je dobře, že tak planeš?" 5  Jonáš totiž vyšel z města, usadil se na východ od něho a udělal si tam přístřešek. Seděl v jeho stínu, aby viděl, co se bude ve městě dít. 6  Hospodin Bůh nastrojil skočec, který vyrostl nad Jonášem, aby mu stínil hlavu a zbavil ho zloby. Jonáš měl ze skočce velikou radost. 7  Příštího dne za svítání nastrojil však Bůh červa, který skočec nahlodal, takže uschl. 8  Když pak vzešlo slunce, nastrojil Bůh žhavý východní vítr a slunce bodalo Jonáše do hlavy, až úplně zemdlel a přál si umřít. Řekl: "Lépe abych umřel, než abych žil." 9  Bůh se však Jonáše otázal: "Je dobře, že pro ten skočec tak planeš?" Odpověděl: "Je to dobře. Planu hněvem až k smrti

Jonáš si vyrazil na kopec nad město, s popcornem, aby se podíval na to, co bude…potopa? Oheň s nebe? Nepřátelé...nic. Jonáš se strašně naštve…naštve se, protože Bůh odpouští. Dneska ne takový problém….že?  Co teď? Tak ho Bůh chce něco naučit…udělá takový lehce praktický vtip. Vyroste mu kytka nad hlavou a dělá mu stín…pak umře…Jonáš je strašně naštvaný…znovu.

Co  když věci nedopadly, jak jsme čekali?

• Co když jsme čekali, že si udržíme dobré vztahy se všemi lidmi a najednou to slyším čím dál častěji…já už vůbec nemám čas si s nimi v neděli popovídat?
• Co když jsme čekali že mezi námi bude chodit víc přátel a oni nechodí?
• Co když jsem čekal, že se o mě bude někdo víc starat a on se nestará?
• Skupina - Nejsou kolem mě lidé, kteří by mi vyhovovali. Já potřebuji takové lidi...trchou srandovaní, ale vážní, starší, ne mladší, ženaté, ne svobodní...ti vůbec neví o čem je život. No a samozřejmě si musíme sednout.

Nebo…jak často nám záleží na malých věcech – ve srovnání s tím, co se děje kolem.

·     Můžeme začít řešit jestli začínat v 9, nebo v 9:30…problém je, že většina lidí ještě vůbec nevychází z domu…je to zřejmé, když vyrážíme v neděli na zámek...když byste se někoho na ulici zeptali kam jde…tak na 90% z, nebo do kostela.

Když se zaměříme na sebe začneme být nespokojeni Celá konzumní společnost stojí na tom, že zákazník je nespokojený.

• Koupím si nové auto a za chvíli je tu nový model, který je mnohem lepší než ten starý a reklama se postaví tak, že najednou začnu být nespokojený s tím, co mám a chci to nové.
• Počítače, telefony, stejná věc.
• Dovolená – vy jste ještě nebyli letos u moře? To skoro ani nejste lidi.

Stejné je to v církvi – jakmile začnu chodit do církve jako zákazník, nevyhnutelně začnu být nespokojený. Jenom prakticky – je nás 70, nebo 80 a každý chce něco jiného…jak byste to chtěli udělat?

Jak končí Jonášův příběh.

10  Hospodin řekl: "Tobě je líto skočce, s kterým jsi neměl žádnou práci, jemuž jsi nedal vzrůst; přes noc vyrostl, přes noc zašel. 11  A mně by nemělo být líto Ninive, toho velikého města, v němž je víc než sto dvacet tisíc lidí, kteří nedovedou rozeznat pravici od levice, a v němž je i tolik dobytka?"

Vůbec jsi nepochopil, proč jsi tady. To je výhra, že jsem nemusel zničit Ninive, ne prohra. Tebe zajímá kytka. Zajímá tě tvoje pohodlí víc, než 120 000 lidí. Jsi schopný být naštvaný na to, že je ti horko, ale nejsi schopný vidět, to, že jsi šel a kvůli tomu, co jsi udělal nezemře 120 000 lidí. Přátelé – jsme tady pro vás, vždycky chceme být. A kdyby jste měli pocit, že ne…dejte nám vědět, je pravděpodobné, že jsme si toho ani nevšimli. Jedna konkrétní věc pro nás – s kým budete dneska objedvat? S lidmi, které znáte, nebo s někým koho vůbec neznáte, kde to je nepohodlné , musíte se seznámit, ale můžete udělat něco pro něj?

Ve chvíli, kdy se začneme dívat sami na sebe, kdy začneme přemýšlet o tom, co já z toho mám, co mě to přináší, jak se co nejlépe postarat sami o sebe. Začne nám unikat realita, která je venku. Začne nám unikat to, že kolem nás žije 10 milionů lidí.  Pointa příběhu? Vidíš jak ti záleží na tom, aby šli věci po tvém, jak ti záleží na hloupostech a malých věcech? Jak jsi schopný se naštvat a hádat kvůli věcem, na kterých 99% lidí vůbec nezáleží? Nasměruj tuto energii na to, na čem skutečně záleží, je tady 10 milionů lidí…na co se budeš soustředit?

Na věci v církvi? Spousta lidí pomáhá – v podstatě všichni, připravovali jsme nějaké poděkování a vůbec jsme nevěděli, jak to udělat, jestli máme pozvat dopředu všechny...nebo jak?  To co se může stát, ale je, že všichni budeme hnojit kytku. Představte si Jonáše, jak sedí na kopci, čeká co bude a hnojí kytku, aby mu nezvadla.  Můžeme makat, pracovat, ale všechno jenom ve vnitř. Lidi na plný úvazek, kteří jezdí po církevních akcích, konferencích, pořádají semináře, nebo lidi, kteří dělají jedinou věc a ta je v církvi.

Ale priorita … to kam se Bůh diva… je mimo nás, je venku.  Ať jsme na plný úvazek, ať děláme jednu věc, ať je ta jedna věc pro lidi, kteří Ježíše neznají. Já vím, že je jednodušší dělat věci, které jsou na prvním místě pro nás – já si to můžu nejvíc ospravedlnit…

Možná si říkáte, že to nám nehrozí…snad ne…ale spíš je otázka, co můžeme udělat proto, aby se to skutečně nestalo?

CO S TÍM?

Ježíš jako lepší Jonáš – Jonáš není náš příklad. Příběh ukazuje na to, jaký je Bůh a jak to člověk nechápe. Několik set let po tom přišel Ježíš, který take šel za město, na kopec, ale ne aby se díval na show a zničení města, ale proto, aby ho od zničení zachránil. Ten, kterému, když Bůh řekl, aby šel zachránit nepřátele, neváhal a šel, vzdal se všeho i svého vlastního života. Toho následujeme, tomu věříme, ten nás zachránil a proto teď žijeme jako on.  To je řešení. Jednu věc musíte pochopit. Být křesťanem, nikdy nebude o vás. V křesťanství neexistuje zákaznické myšlení, církev nikdy nesmí přemýšlet o lidech, kteří do ní chodí, jako o zákaznících. Protože Ježíš, který nás zachránil, byl všechno jiné, než zákazník.

Osobní

Co lidé potřebují?

Služba				x
Duchovní disciplíny			x
Skupinky		x
Nedělní setkání	x
	Nekřesťané	Noví křesťané	Křesťané	Vedoucí

·        Co potřebují nekřesťané? To je pro mě velká otázka a budeme se to snažit vymyslet…takže se brzy můžete těšit třeba na Anglickou neděli. Ale to co je dál je zajímavé. Jestli jste tu jako hosté, chtěl bych vás pozvat, začněte chodit mezi nás. Nebo domluuvte se s někým a nechte si popovídat, čemu že to vlastně věříme.

·         Noví křesťané – potřebují, aby je někdo naučil, co mají dělat, jak mají žít a čemu věřit. Potřebujete to, víte to? Měli jsme spoustu mladých lidí, kteří uvěřili. Co rodiče, podporujete je v tom? Pomáháte jim v tom, aby to v životě měli? Můžete směřovat spoustu energie k tomu, aby děti měli dobré vzdělání, aby se naučili hrát na klavír, aby…ale ne aby poznával kdo je Bůh

·         Křesťané – lidé, kteří už věří dlouho. Osobní čtení Bible, modlitba, půst a další věci. Problém je, že se to spousta lidí nenaučí. Neustále čekají, že se o ně někdo bude starat. Tak moje otázka pro vás, kteří jste křesťané už delší dobu, naučili jste se to? Víte, jak číst Bibli, abyste z ní měli užitek? Víte jak se modlit? Víte jak žít s Bohem? Víte, jak povědět dalším o tom, kdo je Bůh a co udělal? Víte, co byste dělali, kdybychom to tady na 2 měsíce zavřeli?

     Poslední jsou vedoucí, ale to co je tím myšleno, je každý, který je už chvíli křesťan a žije s Bohem. Tito lidé potřebují sloužit. Pokud nezačnou sloužit, nezačnou dávat, místo aby přijímali…přestane je to bavit. Zažijí zklamání. Začnou si ztěžovat, že věci nejsou podle nich, že je to povrchní, že jim to nic nedává. Ale to je jasné…chtějí zůstat jenom konzumenty, zákazníky…a to vždycky přináší zklamání. Protože příklad pro život je Ježíš, ten, který se všeho vzdal, všechno dal, ale to že to udělal, přineslo ty nejúžasnější věci.

• Znamená to, že se díváte na to, koho můžete do církve přivést.
• Díváte se s čím a jak je potřeba pomoc.
• Díváte se kolem sebe tak, ne s kým bych si chtěl popovídat, ale kdo potřebuje, abych za ním šel?
• Je někdo, kdo toho má moc, komu bych mohl pomoc?
• Jak bych mohl pomoc s tím, aby to co děláme mohlo oslovit víc lidí, aby mohli poznat Ježíše?
• Na kterou skupinu můžu začít chodit, ne protože jsou tam lidí, kteří mi sedí, ale abych pomohl lidem, kteří tam jsou.

·         Tak kde stojíte a kam se potřebujete pohnout?

Maják

Co budeme jako Maják? Budeme skupinou konzumentů, kteří čekají ode mě a od pár dalších, že se postarají o mě a naše děti? Nebo budeme rodinou misionářů, kteří společně pracují na úkolu, který jim tady Ježíš nechal?  A jistě, jde to proti naší pohodlnosti, ale o tom to přece není…

Hlavní myšlenka

Když budeme očekávat, že Maják má sloužit na prvním místě mě a ne, že jsem součásti rodiny misionářů, kteří společně usilují o to naplnit Ježíšovo poslání, staneme se konzumní církví. 

ZÁVĚR

Je před námi další rok a pak spousta dalších. Věřím, že Bůh má připravené úžasné věci, jak na Vsetíně, v Olomouci…a na dalších místech. Co pro to uděláme? Necháme se strhnout tím, co je nám nejpohodlnější…začít se dívat na sebe, na to co bychom chtěli a jak bychom to chtěli a nebo se budeme dívat na Ježíše, na to co chce On a co dělá On. Podle toho také bude vypadat Maják. Buď se staneme neužitečná církev, která si hraje jenom na svém písečku, nebo budeme mít možnost vidět velké věci.

Dobrá zpráva o zákaznické kultuře...jak to nakonec dopadlo.

Před týdnem jsme byli společně s Bradem týden v Brně ve škole. První večer jsme šli na nákup. Strávili jsme tam asi 15 minut a nebyli jednak schopní najít pečivo, ale hlavně jsme si nemohli vybrat, co budeme jíst. Před námi byl obrovský výběr možností a my jsme si nebyli schopní vybrat. Asi nejsme bez manželek se schopní ani najíst. Ale to je přesně to o čem budeme dnes mluvit. O zákaznické a konzumní kultuře. Dnes o tom jak se nás to týká osobně a v duchovním životě a příště o tom, jak se nás to může dotýkat jako Majáku. Důvod, proč o tom budeme mluvit je, že někdo řekl, že tato zákaznická a konzumní kultura je jedním z největších nebezbepčí pro západní církev.

Jedním z hlavních znaků této kultury je rčení: „nás zákazník, náš pán“. Je to pochopitelné v situaci, kdy platíte za zboží a jsme na to dnes hodně zvyklí. Ale co když toto myšlení pronikne hlouběji než jenom do našich obchodních vztahů. Co pronikne do našich vztahů. Začneme se dívat na manželství jako na obchod. Já vydělávám peníze a tak mám nárok na to, přijít večer domů a mít chvíli klidu, mám nárok na to, aby se o mě manželka starala. Nebo škola. Máme nárok na to, aby naše děti měly dobré známky. Tento obrázek to možná nejlepším způsobem vyjadřuje. Možná nikdo z nás nemá takovýto pohled na školu, ale zeptejte se učitelů, že je to často přesně to, co v práci zažívají.

Hlavní myšlenka:

Zákaznická kultura se v životě projevuje tak, že máme neustálou tendenci se dívat na to, co chci já a ne na to, kdo je Bůh a co chce On a nestačí nám to, co máme.

BIBLE

Dnes se podíváme na jeden z příběhů, který se odehrál, když Izraelský národ byl na poušti. Zažili úžasné věci, Bůh se o ně mnohokrát postaral, když neměli vodu, dal jim vodu, když neměli co jíst, dal jim manu. Ale nestačilo to.

Numeri 11:4  Chátru přimíšenou mezi nimi popadla žádostivost. Rovněž Izraelci začali znovu s pláčem volat: "Kdo nám dá najíst masa? 5  Vzpomínáme na ryby, které jsme měli v Egyptě k jídlu zadarmo, na okurky a melouny, na pór, cibuli a česnek. 6  Jsme už celí seschlí, nevidíme nic jiného než tu manu." 7  Mana byla jako koriandrové semeno a měla vzhled vonné pryskyřice. 8  Lid ji chodíval sbírat, pak ji mleli mlýnkem nebo drtili v hmoždíři, vařili v kotlíku nebo z ní připravovali podpopelné chleby; měla chuť jako pečivo zadělané olejem. 9  Když v noci padala na tábor rosa, padala na něj i mana.

Jedna z nejlepších definicí toho, co je život v konzumní společnost zní takto:

je to způsob chování, které vede k neodůvodněné spotřebě nad rámec nutnosti uspokojit základní lidské potřeby. Lze také říci, že se jedná o ideologii, životní styl, který se stal populárním zejména díky médiím.

Máte všechno, co potřebujete, máte, co jíst, kde bydlet, nikdo vás nechce zabít, protože jsou všichni mrtví, ale nestačí to. Ale bývaly to ryby, okurky, meloun, cibule, česnek...nestačí nám to co máme, ale chtěli bychom víc. To je základní problém. Nezabýváme se tím, co potřebujeme. Většina z nás má všechno, co potřebujeme. Jsou samozřejmě vyjímky. Ale většinou řešíme to, co bychom chtěli, co bychom rádi.  Potřebujete maso, abyste přežili? Nebo stačí mana? Jedna možnost přece nestačí, máme rádi výběr.

Nechci dneska vůbec propagovat nějakou teologii chudoby. Tedy, že být chudý je správné a být bohatý je špatné. O tom to není. Ale:

·         Co když všichni kolem mě jezdí v zimě na hory. To je super věc, ale já na to prostě nemám. Je krize, nebo nevydělávám dost. Ale protože všichni kolem mě jezdí, tak pojedu taky. Třeba si na to i půjčím?

·         Nebo běžně dnes si lidé půjčují na Vánoční dárky. Máme přece nárok na to se mít tak, jak se mají lidé kolem nás. Máme právo na to mít věci, které chceme a mít je hned.

·         Koupím si auto na které nemám, které je dražší než to co si můžu dovolit, protože potřebuju mít vyhřívanou sedačku a zrcátka a taky je to bezpečnější mít dešťový sensor na automatické zapínání stěračů.

·         Pořídíme si dům na který nemáme, nebo byt, který je mimo moje cenové možnosti.

·         A znovu, jsou lidé, kterým to nedělá problém. Postavit dům? Nijak výrazně je to finančně nezatíží, koupit lepší auto? Proč ne, je to pro ně pracovní nástroj, tráví hodiny týdně v autě, zajet si na hory, proč ne.

Problém je, že spousta lidí staví svoji identitu na tom, co má. Mají pocit, že jsou někdo, když si mohou dovolit věci, které ve skutečnosti nepotřebují, když můžou soupeřit se svými přáteli, kolegy.

Co když se tato spotřební mentalita dostane do mého duchovního života? Jako zákazníci mame právo vybírat. A tak proč se takto nedívat i na víru. Jsou věci, které se nám nehodí? No tak je vyměníme. Jsou věci, které bychom rádi, tak si je vypůjčíme někde jinde. Nelíbí se vám víra, která vás bude něco stát? V pořádku, uděláme z ní čistě intelektuální záležitost, kde je důležité to, co si myslíte a ne to, jestli se to potom projevuje ve vašem životě. Nelíbí se vám ta část o které jsme mluvili minule – peníze. To nevadí tak ji prostě neřešte.  Nelíbí se mi to, že víra ovlivňuje můj vztah k mému manželovi a manželce? A nebo vztahy obecně? ...tak to vynechte. Nelíbí se mi, že bych se musel změnit? Tak to hoďte na to, že nás Bůh přece přijímá takové, jací jsme. Nelíbí se mi spousta věcí v církvi – hudba je moc nahlas, nebo potichu, moc nová, nebo stará. Kázání je moc dlouhé, nebo krátké, málo praktické, nebo málo teologické. Je tu moc hluk, nebo moc ticho. Začíná se moc brzo, nebo moc pozdě...já jsem zákazník a věci by měly být tak, jak já chci.

Stalo se vám někdy, že jste si spletly obezní ženu s těhotnou? Je to velice nepříjemná situace. Mě se to nikdy nestalo, ale možná jste to zažili, že jste potkali starou kamarádku, nebo spolupracovnici v práci, někoho koho jste chvíli neviděli a vypadá to jasně...tak se zeptáte...kdy to čekáte? ...chudák slečna odejde se slzami v očích. Nedávno jsem četl článek s názvem „Jsem tlustý, nebo těhotný?“ týkal se církve, ale obraz je velmi jasný i pro mě. Nabírám informace, konzumuji duchovní život, proto, abych přibíral, nebo proto, abych mohl dát vzniknout něčemu novému? Poslouchám kázání, čtu Bibli, modlím se, studuju, poznávám Pána Boha proto, že jsem konzument a nebo proto, abych to mohl použít a předat dál? Konečným spotřebitelem duchovního života se stanu já. Nežiju svůj duchovní život proto, abych byl schopný to, co jsme se naučil předával dál, ale všechno končí u mě.

Numeri 11:31  Vtom se zvedl vítr seslaný Hospodinem, přihnal od moře křepelky a rozhodil je po táboře, asi do vzdálenosti jednodenní cesty na tu i na onu stranu kolem tábora, do výše kolem dvou loket nad zemí. 32  Lid se hned pustil do sbírání křepelek a sbíral je po celý den i po celou noc a po celý příští den; i ten, kdo nasbíral málo, měl deset chómerů. Rozložili si je okolo tábora. 33  Ještě měli v zubech maso, ještě nebylo ani rozžvýkáno, když Hospodin vzplanul proti lidu hněvem a počal lid bít převelikou ranou. 34  Proto dali tomu místu jméno Kibrót-taava (to je Hroby žádostivosti), že tam pohřbili z lidu ty, kdo propadli žádostivosti.

Příběh má zvláštní konec. Bůh dal lidem, to co chtěli, to po čem toužili. Vypadá to tak, že je to výhra, konečně jsme dostali to, po čem toužíme. Spousta lidí má představu, že mít všechno po čem toužíme je vždycky důkazem toho, že Bůh nám požehnal...a často to tak je, ale ne vždycky.

·         Konečně jsme si mohli koupit to auto, které jsme vždycky chtěli

·         Konečně jsme mohli vyrazit na tu dovolenou, na kterou jsme vždycky chtěli

·         Konečně jsem si koupil telefon, který jsem vždycky chtěl

·         Konečne jsem začal vydělávat stejně jako všichni kolem mě

·         Končeně nemusím obracet každou korunu.

V příběhu je to ale postavené na hlavu. To po čem lidé toužili se stalo nakonec způsobem, jak je Bůh potrestal. V úvodu jsem říkal, že někteří lidé považují zákaznickou a konzumní kulturu za jeden z nevětších problémů pro západní křesťany. Je možné, že naše skoro neomezené možnosti se staly naší záhubou? Kolik lidí dnes nemá čas, nebo potřebu vůbec řešit svůj duchovní život, protože musí řešit práci, hypotéky, dovolené, auta. Kolik křesťanů nemá čas na to, co po nich Bůh chce a vytvoří si vlastní, osekanou verzi křesťanství jenom proto, že musí řešit peníze, dovolené, auta, domy. Je možné, že jsme na tom stejně, jako Izraelci v příběhu?

DOBRÁ ZPRÁVA

Možná si říkáte, kde je ta dobrá zpráva? Teď se k tomu dostaneme. Reklama a média staví do středu pozornosti mě. Není to nic nového. Přesně stejným způsobem začíná příběh Bible. Kdy Bůh stvořil člověka, aby žil pro Boha a obracel svoji pozornost k němu. Pak přijde had a řekne: „Ty budeš Bohem, ty budeš ve středu všeho dění, ty budeš ten nejdůležitější.“ Není to přesně to, co máme dnes na každém kroku? Jak se z toho vyhrabat? Jak být schopný žít bez toho, aby můj život neovládala touha mít všechno, co mají lidé kolem? Jak přestat být svázaný neustálým tlakem na to mít? Jak být svobodný, tak jako byl Pavel, když píše:

Filipenským 4:11 - 13 Neříkám [to] kvůli tomu, že [bych měl] nedostatek; já jsem se totiž naučil být za [všech] okolností spokojen. Umím být pokořen, umím také mít hojnost. Jsem zasvěcen do všeho a každým [způsobem:] být sytý i hladový, mít nadbytek i nedostatek. Všechno mohu v Kristu, který mě posiluje.

Je to úžasná svoboda být schopen mít i nemít. Řešení je stejné jako vždycky. Pavel píše, všechno mohu v Kristu, který mě posiluje. Celý souboj dnešní doby je o tom, co chci nejvíc. Pavel píše, já chci nejvíc Krista, to je pro mě to nejdůležitější. Pokud to mám, jsem spokojený, jsem šťastný, potom ty ostatní věci už nejsou tak důležité. Chvíli mám, chvíli nemám na tom nezáleží, hlavně že mám Krista.

Znamená to, ale porozumět dostatečně dobře tomu, co Ježíš udělal. Musíme se přestat chovat k němu, jako zákazníci. Není to jako bychom se topili a kolem vás plavala loď, nabídnou vám, že vás zachrání a vy si začnete dělat nároky….potřebuju kabinu s výhledem, máte tam bazén? co jídlo? Nejsme před Bohem v pozici zákazníka.

Ježíš pro nás přišel, vzdal se svého života, aby nás zachránil. On, který měl všechna práva se jich vzdal pro nás. On který měl právo na ty nejlepší služby se jich vzdal pro nás. A pro to my teď můžeme taky. NEJSME ZÁKAZNÍCI, ALE NÁSLEDOVNÍCI.

Hlavní myšlenka:

Zákaznická kultura se v životě projevuje tak, že máme neustálou tendenci se dívat na to, co chcí já a ne na to, kdo je Bůh a co chce On.

CO S TÍM?   

Jaký je vztah k Bohu?

Je víra jak velký obchoďák, kde ty nakupuješ to, co se ti hodí? Které věci se ti nehodí v křesťanství a proto jsi je vynechal, nebo je ignoruješ? Chceš si udržet nezávislost a tak nedovolím nikomu, aby mě poznal, nestanu se součástí skupiny, budu jenom chodit do kostela. Nebo se naučit se žít společně. Nejsou kolem mě lidé, kteří by mi vyhovovali. Já potřebuju takové lidi...trchou srandovaní, ale vážní, starší, ne mladší, ženaté, ne svobodní...ti vůbec neví o čem je život. No a samozřejmě si musíme sednout. Ale to co nás spojuje je něco úplně jiného. Je to Ježíš a jeho úkol.

Co potřebuješ, abys byl skutečně šťastný?

Nestal se zákaznická kultura součástí tvého života? Říkáš si, kdybych měl víc peněz budu šťastný Kdybychom měli větší byt, všechny naše problémy by zmizely. Kdybych měl... Po čem v životě nejvíc toužíš? Co kdybys měl, tak řekneš...jsem spokojený a šťastný? Nebo naopak, co kdyby najednou zmizelo, tak tvůj život přestane dávat smysl?

Na základě čeho se rozhoduješ, když něco kupuješ?

Necháš si poradit? Jsi ochotný se poradit s odborníkem, nebo lidmi, kteří to zvládli v životě i za cenu, že ti řeknou, abys to nedělal, protože na to nemáš? Nebo ti ukáží na to, že důvody, kvůli kterým si to chceš koupit jsou špatné?

Často je to právě tady, kde se projeví to, že jsme ovlivnění konzumní společností. Nechceme si nechat poradit, protože by někdo mohl odhalit, že důvod, proč si potřebuju koupit nové auto, není, že ho skutečně potřebuju, ale protože si potřebuju připadat dobře, mezi kamarády. To, že jedu na dovolenou na kterou nemám, není proto, že si potřebuju odpočinout, ale prostě mám pocit, že všichni kolem mě mají úžasné zážitky a já ne.

ZÁVĚR

Existuje skutečná svoboda, kdy můžete jít proti veškeré reklamě. Má jeden základní předpoklad, Ježíš je tím nejdůležitějším. Je důležitějším než všechno ostatní. A já to znám, vím jak je to někdy těžké, já mám taky rád hračky. 

...tak to mě teda podrž, kolik lidí to čte.

Když jsem psal blog před 6 lety, sledoval jsem statistiku o tom, kolik lidí čte (nebo teda spíš klikne) na stránku. Tehdy, když to bylo 20 lidí, tak to bylo skutečně hodně. Za jeden den, co jsem vyvěsil svůj blog na něj kliklo 300 lidí. Musím přiznat, že jsem to nečekal. Nemyslím si, že bych byl nějak populární, ale pravda je, že se změnil způsob komunikace. A zase jsem jeden z posledních, kterému to došlo...no co už.

Je několik věcí, které mě překvapily. Jednak jsem žil v domnění, že lidé raději poslouchají, než aby četli, ale zřejmě to není tak úplně pravda. Lidé jsou ochotní si přečíst i delší texty, když chtějí...dokonce i mladí lidé. Druhá věc je, že jsem si uvědomil, jak moc je Facebook ve středu dění. Jistě mám pár přátel, kteří se pořád brání a považují to za povrchní a něco, čeho se nechtějí účastnit, ale většina lidí tady je. Co to znamená? No rozhodně to pro mě znamená to, že tam chci být taky. Jestli jsem přijal určitý úkol mluvit s lidmi o tom, kdo je Bůh, tak není dnes lepší místo. Jsou tam všichni. 

Poslední věc, která mě napadla je, že musím změnit styl své práce. Rád studuji a pak si nahodím nějaké poznámky a jdu na věc. Moje práce často spočívala v tom, že jsem někde mluvil. Nebylo teda důležité, jak moje poznámky vypadají, hlavně že jim rozumím já. Teď ale bych rád změnil formát. Začal si psát věci tak, abyste je mohli taky číst. Takže uvidíme, jak se mi to bude dařit. 

Samařan na plese

Děkuji za pozvání, většinou nechodím na plesy, ale tohle jsem si nemohl nechat ujít. Dostal jsem za úkol popovídat si s vámi o něčem duchovním. To může být těžké na plese, ale na druhou stranu toto je ples Diakonie, organizace který stojí na křesťanských základech, tak to snad nebude nic tak překvapujícího. Dovolte mi, abych vám přečetl jeden velmi známý příběh.

Lukáš 10:25  Tu vystoupil jeden zákoník a zkoušel ho: "Mistře, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?"  26  Ježíš mu odpověděl: "Co je psáno v Zákoně? Jak to tam čteš?" 27  On mu řekl: "`Miluj Hospodina, Boha svého, z celého svého srdce, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí´ a `miluj svého bližního jako sám sebe´." 28  Ježíš mu řekl: "Správně jsi odpověděl. To čiň a budeš živ." 29  Zákoník se však chtěl ospravedlnit a proto Ježíšovi řekl: "A kdo je můj bližní?" 30  Ježíš mu odpověděl: "Jeden člověk šel z Jeruzaléma do Jericha a padl do rukou lupičů; ti jej obrali, zbili a nechali tam ležet polomrtvého. 31  Náhodou šel tou cestou kněz, ale když ho uviděl, vyhnul se mu. 32  A stejně se mu vyhnul i levita, když přišel k tomu místu a uviděl ho. 33  Ale když jeden Samařan na své cestě přišel k tomu místu a uviděl ho, byl hnut soucitem; 34  přistoupil k němu, ošetřil jeho rány olejem a vínem, obvázal mu je, posadil jej na svého mezka, zavezl do hostince a tam se o něj staral. 35  Druhého dne dal hostinskému dva denáry a řekl: `Postarej se o něj, a bude-li tě to stát víc, já ti to zaplatím, až se budu vracet.´ 36  Kdo z těch tří, myslíš, byl bližním tomu, který upadl mezi lupiče?" 37  Zákoník odpověděl: "Ten, který prokázal milosrdenství." Ježíš mu řekl: "Jdi a jednej také tak."

Zní to naprosto nemožně, ten nárok, který tady Ježíš má. Co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě? Miluj Boha vším co máš a lidi kolem, jako sám sebe. Skutečně? Trochu mě překvapuje, že se nezasekl na tom prvním, ale to je jakoby vždycky jednodušší, protože to není tolik vidět. Ale milovat lidi kolem, jako sám sebe? To je trochu moc, ne?  A tak to zkouší jinak...koho teda? To přece nemůžeš myslet Ježíši všchny?

• Spolupracovnici, která je svobodná matka a každý měsíc ji chybí peníze na jídlo.
• Sousedku, která tak tak vyjde do schodů, ale nikoho nemá, aby ji šel nakoupit a tak musí sama.
• Bezdomovce na nádraží.
• Stárnoucí rodiče, kteří mi překážejí?

Když vám to takto vyjmenuju, tak u některých si asi řeknete, no jasně...u jiných...no počkej...ale. Ježíš dělá něco úplně jiného než aby mu vyjmenovával, koho všeho myslí.

Představ si, že jde člověk z Jeruzaléma do Jericha, v příběhu je to zjevně žid, zákoníkův spoluobčan, dokonce příběh vyznívá trochu tak, že bychom si mohli představit přímo toho zákoníka, jak ho okradou. Projde kněz, projde lévita, samí náboženští profesionálové a z pochopitelných důvodů se mu vyhnou. Co kdyby byl mrtev a oni se ho dotkli a nemohli vykonávat svoji „duchovní“ službu. Pak jde kolem samařan, příslušník opovrhované rasy a pomůže mu. Přestože by nemusel, přestože nemají nic společného.

Ježíš říká musíš se na to dívat z jiného úhlu pohledu. Představ si, že ležíš zmlácený, okradený na zemi. Chtěl bys, aby se k tobě chovali lidé tak, že tě obejdou, protože mají jiné povinnosti? Nebo tak, že ti pomůžou?

• Představ si sám sebe, jako svobodnou matku, které docházejí před výplatou peníze, nebylo by přesně to, co potřebuješ, aby ti někdo peníze dal?
• Představ si až jednou zestárneš a nebudeš moc chodit do schodů, nebylo by skvělé, kdyby ti někdo zašel na nákup?
• Představ si, že přijdeš o domov, nebylo by skvělé, kdyby ti někdo pomohl nemrznout venku?
• Představ si až jednou zestárneš a budeš mít pocit, že jsi lidem na obtíž, nebylo by skvělé, kdyby se o tebe někdo postaral?

Realita je taková, že se všichni dostaneme do situace, kdy si nebudeme moc sami pomoc. Je tak jednoduché hledat výmluvy, proč nepomáhat lidem kolem sebe. Nemám čas, mám něco důležitějšího, sám nemám...postavte se do pozice lidí kteří potřebují pomoc. Jsem rád, že Diakonie takovou práci dělá. Moje babička – 86 let, začala nedávno využívat služby Diakonie. Ne, že bychom jako rodina se o ni nedokázali postarat, ale představte si 86 letou ženu, která skoro 20 let neměla možnost se moc stýkat s lidmi. Najednou může vyrazit mezi lidi, být znovu ve společnosti a potkat se s lidmi, nebýt sama. A není nic moc, co bychom my jako rodina mohli udělat. Ale výzva pořád zůstává pro nás ostatní, jak zareagujeme na to, co Ježíš říká? Nedávno jsem četl skvělé přísloví.

Kdo nechce pomoc, hledá důvody, kdo chce pomoc, hledá způsoby. 

Buďme lidmi, kteří hledají způsoby, jak pomáhat a ne důvody, proč nepomáhat. 

Dobrá zpráva o konzumu

Na co všechno se dá blog využít? Když už jsem se dal na to psaní, říkám si, co bych z toho mohl vytřískat a napadlo mě, že bych mohl zkusit získat nějakou inspiraci od vás. Takže přátelé, příznivci, nepřátelé, kritikové a všichni ostatní...PROSÍM VÁS O POMOC. 

 Připravuju teď přednášku o tom, jaký je vliv konzumního způsobu života na křesťany i nekřesťany a stál bych o to, kdybyste napsali svoje myšlenky, nápady, odkazy na dobré články, knihy, videa...atd....

Zajímá mě především:

• Jaký má vliv konzum na naší společnost? Jak se to projevuje? Nějaké dobré příklady, historky? Nějaké trapné, srandovní osobní zkušenosti?)
• Jak se projevuje v osobním životě křesťanů? V čem to vidíte konkrétně?
• Jak se to projevuje ve vztahu křesťanů k církvi?
• Jak se to prejevuje v církvi? Jak se církev organizuje? Na co dává důrazy? Co považuje za důležité? 

Tak kdybyste si našli chvíli určitě něco napište...třeba vás budu i citovat...a potom se můžete těšit na to, co jsem dal dohromady. Dokonce tuším, že by z toho mohly být přednášky 2. Chystáme totiž naše 6. výročí Majáku a myslím, že by to mohl být dobrý nápad na téma...tak uvidíme. 

...že bych to zkusil?

Je zajímavé, jak rychle člověk zapomene, jaké to je chodit do školy. Tento týden na kurzu v Brně jsem si vzpomněl. Vyšlo z toho několik zajímavých myšlenek.

Kdysi jsem udělal pokus s blogem a nebylo to zas tak úspěšné, jak bych si přál a tak jsem to už dávno zabalil. Neustále ale slyším o tom, jak to může být užitečné. Tak jsem si řekl, že bude zajímavé udělat experiment a zkusit to znovu. Takže tady to je. 

Co můžete čekat? Asi většinou myšlenky z mých Majákových přednášek a úž mnohem méně jiné myšlenky...ale třeba se občas zadaří. Možná taky něco z toho, co jsem přečetl pro vás bude zajímavé. Ale upozorňuju dopředu...jestli to bude na nic...tak to zabalím...práce mám dost, tak proč si přidělávat další, že...

Dobrá zpráva o Ateismu

Věřící a nevěřící?

Začal bych u jednoho rozšířeného přesvědčení, že lidé se dělí na věřící a nevěřící. Problém je už s tím, co samotný termín věřící a nevěřící znamená. Mluvíme o křesťanech, buddhistech, lidech, co věří v duchy nebo mimozemšťany? A co člověk, který nevěří v to, že Bůh existuje? Nějak se mezi ná­mi rozšířila představa, že víme, že Bůh neexistuje, a pak jsou lidé, kteří věří, že existuje… a to jsou ti věřící. Něčemu věřit je jakási odchylka od normálu. Já bych chtěl na začátek říct, že ať stojíte na kte­ré­koliv straně, vždycky jste věřící. Je jenom otázka, čemu věříte. Věříte, že Bůh existuje nebo neexis­tuje, ale obojí je víra.

Je zvláštní, že pro nás jako Čechy je víra cosi nenormálního, zatímco nevíra nebo ateismus něco nor­málního. Zajímavé je podívat se na světové srovnání[1]. Podle statistik Gordon-Conwell Theological Se­minary, který každoročně vydává statistiku světové misie, je na světě 137,5 milionů ateistů, což dělá 1,97 % obyvatel. To není až zas tak moc. Když se tedy podíváte na celosvětový přehled, pak předsta­va, že víra je abnormální, rozhodně neobstojí.

Přesto se najdou lidé, kteří s naprostou jistotou tvrdí, že žádný Bůh nemůže existovat a že je to úplně jasné. Toto tvrzení je hodně odvážné, protože vyžaduje, aby člověk na 100 % dokázal, že Bůh neexis­tuje. Je to asi tak, jako kdybychom vedli debatu o tom, jestli v našich valašských horách je zlato, a mě­li bychom tudíž rozpoutat místní zlatou horečku. Abych já jako člověk „věřící” dokázal, že tam zlato je, jsem v mnohem jedodušší pozici. Stačí, abych se šel projít do lesa, náhodou zakopnul, spadl do díry a rozbil si hlavu o zlatý kámen. Člověk, který chce se 100% jistotou tvrdit, že se tam zlato nenachází, má mnohem těžší pozici. Musel by překopat každý centimetr čtvereční země, aby dokázal, že zlato na Valašsku není.

Použití takzvaného negativního důkazu je stará známá finta, kterou neinformovaného člověka jedno­duše vyvedete z míry, nemyslím si však, že negativní důkaz nutně znamená, že Bůh existuje. Smys­lem toho, co jsem chtěl napsat, je, abychom byli upřímní a shodli se na tom, že obě varianty vyžadují určitou dávku víry.

Druhá věc je, jestli nehledáme důkazy pro Boží existenci na špatných místech. Převládá názor, že Bo­ha nikdy nikdo neviděl, a proto neexistuje. Problém je, že hledáme důkazy typu fotografie, vzorky DNA apod., ale to je u bytosti, která je svojí povahou duchovní, hodně těžké. Znamená to však, že důkazy, které předkládají křesťané, jsou méně věrohodné?

To, co bych chtěl dneska udělat, je srovnat dva světonázory a zkusit z toho vyvodit některé závěry. Realita je, že každý člověk má určitý světonázor, tedy ucelený pohled na svět, který vysvětluje naše pochopení toho, co se děje kolem nás. Světonázor většinou odpovídá na základní otázky života: Jaký je náš původ, tj. odkud jsme přišli? Jaký je smysl naší existence? Jak máme žít? Co je dobré a co špatné? Jaký máme výhled do budoucna? Jaká je naše naděje? Pojďme se podívat blíž na to, čemu vlastně věříme či nevěříme.

Původ – odkud jsme se tu vzali?

První otázka je otázka původu, jak jsme se tady vlastně vzali. V naší zemi a našem školství dnes pře­vládá teorie, která říká následující:

„Podle současných fyzikálních modelů byl vesmír před 13,7 miliardami lety ve formě tzv. počáteční singularity (která měla některé společné rysy i se singularitou gravitační), v které byla měření času a délky bezpředmětná a teplota spolu s tlakem byly nekonečné.”[2]

Došlo k „velkému třesku” a vesmír se začal rozpínat. Postupně vznikly galaxie, hvězdy a planety. Na jedné z planet se vytvořily dokonalé podmínky pro vznik života. Z neživých prvků potom vznikly primi­tivní organické sloučeniny, které se dale vyvíjely, a dnes tady sedíme my.

Nebo jak řekl ateista Stephen Jay Gould:

„Jsme tady, protože skupina zvláštních ryb měla zvláštní anatomii ploutví, které se mohly přeměnit v nohy, a tak vystoupit na zem. Také proto, že na zem dopadla kometa a vyhladila dinosaury, a tak dala savcům šanci, kterou by jinak neměli. Také proto, že zem nikdy úplně nezmrzla během doby ledové, a proto, že malý a slabý druh v Africe před čtvrt milionem let prostě přežil. Hledáme nějaké odpovědi na důležité otázky, ale žádné nejsou.”[3]

To je vědecká teorie, která se dnes předkládá jako celkem jasná a nezpochybnitelná. Problém je, jestli se někdo ptá, zda je to vůbec možné. Někteří vědci se zabývali tím, jaká je pravděpodonost, aby tato situace mohla nastat. Například Donald Page z Princeton’s Institute for Advance Science spočítal, že pravděpodobnost vzniku ideálních podmínek pro vznik života ve vesmíru[4] je 1 : 10 000 000 000¹²⁴. To je naprosto nepředstavitelné. Dále astronomové Fred Hoyle a N. C. Wickramasinghe spočítali, že pravděpodbnost náhodného vzniku jednoho enzymu z aminokyseliny kdekoliv na povrchu země[5] je 1 : 10²⁰.

A znovu nechci tvrdit, že by tato čísla nutně dokazovala, že vesmír musel stvořit Bůh, ale je to roz­hodně něco, nad čím se stojí za to zamyslet – i z toho důvodu, že většina z nás takto normálně nepře­mýšlí. Většinou, když vidíme jakoukoliv komplexní strukturu, předpokládáme za ní určitou inteligenci. Například jdete-li lesem a najdete na zemi hodinky, nečekáte, že se tam jenom tak náhodou objevily, vyrostly či prostě vznikly, ale že kdesi existuje jakýsi hodinář, který je vytvořil. Nebo kdybyste letěli na jinou planetu a tam objevili kameny uspořádané do tvaru trojúhelníku, asi nikdo z nás nebude předpo­kládat, že to jednoduše byla náhoda nebo že je to prostě výsledek dlouhého procesu. Přirozeně by­chom předpokládali, že na té planetě žijí inteligentní bytosti.

Stejné důvody vedou milióny lidí na zemi k tomu, aby věřili, že za tím, co vidíme, stojí něco víc než je­nom náhoda, protože když se podívate na to, jak složitý a komplexní je život na zemi, je poměrně lo­gické vysvětlení hledat někoho, kdo to vymyslel.

Smysl – proč jsme tady?

Z první otázky potom vyplývají další. Druhá otázka je otázka po smyslu naší existence či smyslu živo­ta. Proč jsem tady? Problém, kterému musí čelit lidé dnes, je, že je těžké najít smysl života, protože pokud jsme produktem dlouhé řady náhod, žádný smysl není. Jsme prostě jenom další náhoda v řadě. Zajímavé však je, že lidé přirozeně touží po hlubším smyslu. Je tedy možné, že si příroda s námi krutě zažertovala? V nás všech je touha po smyslu, ale nikdy ho nelze najít.

Realita je taková, že většinou si takovéto otázky neklademe příliš často. Možná lidé v pubertě nebo na vysoké škole, popřípadě když v životě narazíme na nějaké problémy či smrt. A přirozeně žijeme s tím, že věci dávají smysl a mají smysl. Například vychováváme děti, nenecháváme je jenom tak být, věří­me, že má smysl jim něco do života předat a někam je vest (teda ve většině případů). Věříme, že má smysl chodit do práce, vydělat peníze nebo se vzdělávat a něčeho dosáhnout. Věříme, že vztahy s lid­mi mají smysl. Ale pokud dovedeme do důsledků to, že svět a vesmír jsou jenom náhoda, potom je smyslem našeho života pouze předat genetický material, zajistit přežití druhu. Ale jak jsem říkal, nikdo z nás takto nežije.

Ateismus ve skutečnosti nenabízí žádný smysl – přesně tak jak napsal Stephen Jay Gould, hledáme odpovědi, ale ony neexistují. Křesťané ale věří tomu, že Bůh, který stvořil vesmír, je zdrojem života a smyslu, a proto můžeme tento smysl najít.

Etika – co je dobré a co špatné?

Jedna z nejčastějších námitek, kterou lidé vznášejí proti existenci Boha, je problem utrpení. Vy jako věřící říkáte, že existuje Bůh, který se zajímá o člověka, ale ve světě není vidět žádný morální řád. Po­dívejte se na hrozné přírodní katastrofy, které stály životy tisíce lidí, všechny války, vraždy, sociální ne­spravedlnost a podobné věci! Ať hledám, jak hledám, žádná etika ani morální řád nefungují.

Tato samotná námitka je určitou nahrávkou na smeč. Jestli neexistuje morální řád, jak potom můžeme my jako lidé mít jakékoliv měřítko pro rozpoznání dobra a zla? Na základě čeho můžeme potom říct, že genocida, vraždy, znásilnění jsou špatné?

Potom se dostáváme do stejné situace, do jaké se dostal britský matematik a filozof Bertrand Russell v debatě s jezuitským knězem Frederickem Coplestonem, který se ho zeptal, jak rozpozná dobro od zla. Russell odpověděl: „Nemám žádnou jinou možnost, jak rozpoznat dobro a zlo, než jak odlišuji modrou od žluté… Můžu vidět, že jsou jiné.” Copleston ale pokračoval: „Modrou od žluté odlišujete na základě toho, že je vidíte, jak potom rozpoznáte dobro a zlo?” Russell odpověděl: „Na základě pocitu.”

Všechno je tedy jenom otázka osobních pocitů a preferencí. Nikdo z nás potom nemůže soudit Adolfa Hitlera nebo Usámu Bin Ládina, protože jejich osobní preference a pocity ohledně dobra a zla byly prostě jiné než naše. A nebyli to právě oni, kdo dovedli do důsledku to, že silnější přežívá? Nemáme o co se opřít, když tvrdíme, že vražda či genocida je špatná, nemáme morální důvody, proč bychom se měli starat o lidi, kteří trpí, o staré či nemocné. Nikdy nezapomenu na jednu epizodu z dětského se­riálu Dinosaurové, kdy měli dinosaurové pravidlo, že staré lidi po určitém věku, když už nebyli užiteční, prostě házeli do propasti. Zajímavé, ale otázka je, proč ne? Vždyť silnější přežívá a staří nás zdržují. Jistě, existují určité společenské konvence, ale ty jsou nakonec jenom naším výmyslem, takže proč bychom se jich měli držet?

Realita je opět taková, že nikdo z nás nežije s tím, že neexistuje dobro a zlo. Všichni žijeme s určitým smyslem pro dobro a zlo, s určitým morálním řádem. Navíc náš pocit dobra a zla, určitá představa to­ho, že máme tušení, co by mělo být a co ne, ukazuje na to, že jakýsi morální řád existuje. Většina lidí, pokud prohlašují, že dobro a zlo je jenom otázka osobních preferencí, argumentují většinou pouze na teoretické rovině. Když je někdo okrade či podvede, když jim někdo lže nebo je fyzicky napadne, dob­ro a zlo, morální řád má většinou najednou velice jasné obrysy.

Morální řád potom ukazuje na to, že je tady někdo, kdo ho dal. Argumentace vypadá asi takto:

·       Jestli věříme v existence zla, měli bychom věřit také v existence dobra.

·       Jestli říkáme, že existuje dobro a zlo, musí existovat morální zákon, který mezi nimi rozliší, musí existovat určitý standard, podle něhož rozhodneme, co je dobro a co zlo.

·       Jestli prohlásíme, že existuje morální zákon, musíme říct, že existuje někdo, kdo ho vydal.

Situace je dnes taková, že většina lidí přijímá existenci jakéhosi morálního řádu nebo si ho vypůjčuje z Bible, ale zároveň ignoruje ten zbytek. Takto se mnoho lidí dívá na náboženství, kdy to důležité je etika a morálka, ale vynechejte ty nadpřirozené věci – důležitá je etika, ale ne Bůh. Problém je, že bez Boha nemáte na čem etiku založit.

Naděje – co nás čeká?

Poslední otázka, na niž světonázor hledá odpověď, zní: Jaká je naše naděje? Co nás čeká? A tady zcela přirozeně musíme odpovědět, že pokud je všechno jenom náhoda a tento život je vše, co máte, žádná naděje neexistuje, nemáme před sebou žádnou budoucnost. Je zajímavé, jaké je smrt tabu v naší společnosti. Zkuste začít mluvit ve společnosti o smrti nebo o tom, že někdo zemřel, a způsobí­te trapné ticho a pohledy zarytě upřené pod stůl. Nevím, jestli jste byli někdy na pohřbu, kde zaznělo to, že smrt je vlastně přirozenou součástí života. Podívejte se v té chvíli kolem, jestli tam najdete ně-koho, komu to připadá přirozené, zkuste se zeptat rodiny zemřelého, jestli jim na tom přijde něco přiro­zeného.

Také nemůžete očekávat žádnou spravedlnost. Nakonec to je Adolf Hitler, který tím, že spáchal sebe-vraždu, vyhrál. Zavedl vlastní morální řád, ale nebyl dost silný na to, aby ho prosadil, a tak se zastřelil a unikl jakémukoli trestu.

Závěr

Představte si život ve světě, kde by lidé dovedli do důsledku myšlenku, že Bůh neexistuje. Byl by to svět, kde by nemělo smysl se o něco snažit, protože to k ničemu nevede. Proč chodit do práce a vy-dělávat peníze? Nebo proč nevydělávat jenom tolik, abych přežil a užil si? Proč vychovávat děti? Proč v životě něco budovat, když vlastně všichni stejně umřeme? Představte si svět, kde není dobro a zlo, kde všechno je jenom otázkou osobních pohledů a preferencí, kde život nemá žádnou hodnotu, kde se nedovoláte práva, protože směrodatné je pouze rozhodnutí většiny. Představte si, že by 51 % roz­hod­lo, že člověk je pro společnost užitečný jenom do věku 60 let a potom je na obtíž a jenom zabí­rá místo. Nemáte se k čemu odvolat, většina to tak rozhodla. Navíc nemáte žádnou naději na sprave­dl­nost.

Nikdo z nás nežije v takovém světě. Půjčujeme si různé myšlenky odjinud, většinou z náboženství, a nejsme upřímní. A tak moje výzva dnes je být upřímný a skutečně se zamyslet nad tím, čemu vlastně věřím či nevěřím, jaký to dává nebo nedává smysl a jaké jsou důsledky.

---

[1] http://www.gordonconwell.edu/sites/default/files/StatusOfGlobalMission.pdf

[2] http://cs.wikipedia.org/wiki/Velký_třesk

[3] Ravi Zacharias, The end of reason, Zondervan, Grand Rapids Michigan, 2008, str. 32 - 33

[4] Ravi Zacharias, The end of reason, Zondervan, Grand Rapids Michigan, 2008, str. 35

[5] Ravi Zacharias, The end of reason, Zondervan, Grand Rapids Michigan, 2008, str. 35