Začal bych u jednoho rozšířeného přesvědčení, že lidé se
dělí na věřící a nevěřící. Problém je už s tím, co samotný termín
věřící a nevěřící znamená. Mluvíme o křesťanech, buddhistech, lidech, co věří v
duchy nebo mimozemšťany? A co člověk, který nevěří v to, že Bůh existuje? Nějak
se mezi námi rozšířila představa, že víme, že Bůh neexistuje, a pak jsou lidé,
kteří věří, že existuje… a to jsou ti věřící. Něčemu věřit je jakási odchylka
od normálu. Já bych chtěl na začátek říct, že ať stojíte na kterékoliv
straně, vždycky jste věřící. Je jenom otázka, čemu věříte. Věříte, že Bůh
existuje nebo neexistuje, ale obojí je víra.
Je zvláštní, že pro nás jako Čechy je víra cosi
nenormálního, zatímco nevíra nebo ateismus něco normálního. Zajímavé je podívat se na světové srovnání[1]. Podle statistik Gordon-Conwell Theological Seminary, který každoročně vydává
statistiku světové misie, je na světě 137,5 milionů ateistů, což dělá 1,97 %
obyvatel. To není až zas tak moc. Když se tedy podíváte na celosvětový přehled,
pak představa, že víra je abnormální, rozhodně neobstojí.
Přesto se najdou lidé, kteří s naprostou jistotou tvrdí,
že žádný Bůh nemůže existovat a že je to úplně jasné. Toto tvrzení je hodně
odvážné, protože vyžaduje, aby člověk na 100 % dokázal, že Bůh neexistuje. Je
to asi tak, jako kdybychom vedli debatu o tom, jestli v našich valašských horách
je zlato, a měli bychom tudíž rozpoutat místní zlatou horečku. Abych já jako
člověk „věřící” dokázal, že tam zlato je, jsem v mnohem jedodušší pozici.
Stačí, abych se šel projít do lesa, náhodou zakopnul, spadl do díry a rozbil si
hlavu o zlatý kámen. Člověk, který chce se 100% jistotou tvrdit, že se tam
zlato nenachází, má mnohem těžší pozici. Musel by překopat každý centimetr
čtvereční země, aby dokázal, že zlato na Valašsku není.
Použití
takzvaného negativního důkazu je stará známá finta, kterou neinformovaného
člověka jednoduše vyvedete z míry, nemyslím si však, že negativní důkaz nutně
znamená, že Bůh existuje. Smyslem toho, co jsem chtěl napsat, je, abychom byli
upřímní a shodli se na tom, že obě varianty vyžadují určitou dávku víry.
Druhá věc
je, jestli nehledáme důkazy pro Boží existenci na špatných místech. Převládá
názor, že Boha nikdy nikdo neviděl, a proto neexistuje. Problém je, že hledáme
důkazy typu fotografie, vzorky DNA apod., ale to je u bytosti, která je svojí
povahou duchovní, hodně těžké. Znamená to však, že důkazy, které předkládají
křesťané, jsou méně věrohodné?
To, co
bych chtěl dneska udělat, je srovnat dva světonázory a zkusit z toho vyvodit
některé závěry. Realita je, že každý člověk má určitý světonázor, tedy ucelený pohled
na svět, který vysvětluje naše pochopení toho, co se děje kolem nás. Světonázor
většinou odpovídá na základní otázky života: Jaký je náš původ, tj. odkud jsme
přišli? Jaký je smysl naší existence? Jak máme žít? Co je dobré a co špatné?
Jaký máme výhled do budoucna? Jaká je naše naděje? Pojďme se podívat blíž na
to, čemu vlastně věříme či nevěříme.
Původ – odkud jsme se tu vzali?
První
otázka je otázka původu, jak jsme se tady vlastně vzali. V naší zemi a našem školství dnes převládá teorie, která říká následující:
„Podle současných
fyzikálních modelů byl vesmír před 13,7 miliardami lety ve formě tzv. počáteční singularity (která měla některé
společné rysy i se singularitou gravitační), v které byla měření
času a délky bezpředmětná a teplota
spolu s tlakem byly nekonečné.”[2]
Došlo k „velkému třesku” a vesmír se začal rozpínat. Postupně vznikly galaxie,
hvězdy a planety. Na jedné z planet se
vytvořily dokonalé podmínky pro vznik života. Z neživých prvků potom vznikly
primitivní organické sloučeniny, které se dale vyvíjely, a dnes tady sedíme
my.
Nebo jak řekl ateista
Stephen Jay Gould:
„Jsme tady, protože skupina zvláštních ryb měla zvláštní
anatomii ploutví, které se mohly přeměnit v nohy, a tak vystoupit na zem.
Také proto, že na zem dopadla kometa a vyhladila dinosaury, a tak dala savcům
šanci, kterou by jinak neměli. Také proto, že zem nikdy úplně nezmrzla během
doby ledové, a proto, že malý a slabý druh v Africe před čtvrt milionem let
prostě přežil. Hledáme nějaké odpovědi na důležité otázky, ale žádné nejsou.”[3]
To je vědecká teorie,
která se dnes předkládá jako celkem jasná a nezpochybnitelná. Problém je,
jestli se někdo ptá, zda je to vůbec možné. Někteří vědci se zabývali tím, jaká
je pravděpodonost, aby tato situace mohla nastat. Například
Donald Page z Princeton’s Institute for Advance Science spočítal, že
pravděpodobnost vzniku ideálních podmínek pro vznik života ve vesmíru[4] je 1 : 10 000 000 000124. To je naprosto nepředstavitelné.
Dále astronomové Fred Hoyle a N. C. Wickramasinghe spočítali, že pravděpodbnost
náhodného vzniku jednoho enzymu z aminokyseliny kdekoliv na povrchu země[5] je 1 : 1020.
A znovu nechci tvrdit, že by tato čísla nutně dokazovala, že vesmír
musel stvořit Bůh, ale je to rozhodně něco, nad čím se stojí za to zamyslet –
i z toho důvodu, že většina z nás takto normálně nepřemýšlí. Většinou, když
vidíme jakoukoliv komplexní strukturu, předpokládáme za ní určitou inteligenci.
Například jdete-li lesem a najdete na zemi hodinky, nečekáte, že se tam jenom
tak náhodou objevily, vyrostly či prostě vznikly, ale že kdesi existuje jakýsi
hodinář, který je vytvořil. Nebo kdybyste letěli na jinou planetu a tam
objevili kameny uspořádané do tvaru trojúhelníku, asi nikdo z nás nebude předpokládat,
že to jednoduše byla náhoda nebo že je to prostě výsledek dlouhého procesu.
Přirozeně bychom předpokládali, že na té planetě žijí inteligentní bytosti.
Stejné důvody vedou milióny lidí na zemi k tomu, aby věřili, že za
tím, co vidíme, stojí něco víc než jenom náhoda, protože když se podívate na
to, jak složitý a komplexní je život na zemi, je poměrně logické vysvětlení
hledat někoho, kdo to vymyslel.
Smysl – proč jsme tady?
Z první otázky potom
vyplývají další. Druhá otázka je otázka po smyslu
naší existence či smyslu života. Proč jsem tady? Problém, kterému musí čelit
lidé dnes, je, že je těžké najít smysl života, protože pokud jsme produktem
dlouhé řady náhod, žádný smysl není. Jsme prostě jenom další náhoda v řadě.
Zajímavé však je, že lidé přirozeně touží po hlubším smyslu. Je tedy možné, že si
příroda s námi krutě zažertovala? V nás všech je touha po smyslu, ale
nikdy ho nelze najít.
Realita je taková, že většinou si takovéto otázky neklademe příliš
často. Možná lidé v pubertě nebo na vysoké škole, popřípadě když v životě
narazíme na nějaké problémy či smrt. A přirozeně žijeme s tím, že věci dávají
smysl a mají smysl. Například vychováváme děti, nenecháváme je jenom tak být,
věříme, že má smysl jim něco do života předat a někam je vest (teda ve většině
případů). Věříme, že má smysl chodit do práce, vydělat peníze nebo se vzdělávat
a něčeho dosáhnout. Věříme, že vztahy s lidmi mají smysl. Ale pokud dovedeme
do důsledků to, že svět a vesmír jsou jenom náhoda, potom je smyslem našeho
života pouze předat genetický material, zajistit přežití druhu. Ale jak jsem
říkal, nikdo z nás takto nežije.
Ateismus ve skutečnosti nenabízí žádný smysl – přesně tak jak napsal
Stephen Jay Gould, hledáme odpovědi, ale ony neexistují. Křesťané ale věří
tomu, že Bůh, který stvořil vesmír, je zdrojem života a smyslu, a proto můžeme
tento smysl najít.
Etika – co je dobré a
co špatné?
Jedna z nejčastějších námitek, kterou lidé vznášejí proti existenci
Boha, je problem utrpení. Vy jako věřící říkáte, že existuje Bůh, který se
zajímá o člověka, ale ve světě není vidět žádný morální řád. Podívejte se na
hrozné přírodní katastrofy, které stály životy tisíce lidí, všechny války,
vraždy, sociální nespravedlnost a podobné věci! Ať hledám, jak hledám, žádná
etika ani morální řád nefungují.
Tato samotná námitka je určitou nahrávkou na smeč. Jestli neexistuje
morální řád, jak potom můžeme my jako lidé mít jakékoliv měřítko pro rozpoznání
dobra a zla? Na základě čeho můžeme potom říct, že genocida, vraždy, znásilnění
jsou špatné?
Potom se dostáváme do stejné situace, do jaké se dostal britský
matematik a filozof Bertrand Russell v debatě s jezuitským knězem Frederickem
Coplestonem, který se ho zeptal, jak rozpozná dobro od zla. Russell odpověděl:
„Nemám žádnou jinou možnost, jak rozpoznat dobro a zlo, než jak odlišuji modrou
od žluté… Můžu vidět, že jsou jiné.” Copleston ale pokračoval: „Modrou od žluté
odlišujete na základě toho, že je vidíte, jak potom rozpoznáte dobro a zlo?”
Russell odpověděl: „Na základě pocitu.”
Všechno je tedy jenom otázka osobních pocitů a preferencí. Nikdo z
nás potom nemůže soudit Adolfa Hitlera nebo Usámu Bin Ládina, protože jejich
osobní preference a pocity ohledně dobra a zla byly prostě jiné než naše. A
nebyli to právě oni, kdo dovedli do důsledku to, že silnější přežívá? Nemáme
o co se opřít, když tvrdíme, že vražda či genocida je špatná, nemáme
morální důvody, proč bychom se měli starat o lidi, kteří trpí, o staré či
nemocné. Nikdy nezapomenu na jednu epizodu z dětského seriálu Dinosaurové, kdy
měli dinosaurové pravidlo, že staré lidi po určitém věku, když už nebyli
užiteční, prostě házeli do propasti. Zajímavé, ale otázka je, proč ne? Vždyť
silnější přežívá a staří nás zdržují. Jistě, existují určité společenské
konvence, ale ty jsou nakonec jenom naším výmyslem, takže proč bychom se jich
měli držet?
Realita je opět taková, že nikdo z nás nežije s tím, že neexistuje
dobro a zlo. Všichni žijeme s určitým smyslem pro dobro a zlo, s určitým
morálním řádem. Navíc náš pocit dobra a zla, určitá představa toho, že máme
tušení, co by mělo být a co ne, ukazuje na to, že jakýsi morální řád existuje.
Většina lidí, pokud prohlašují, že dobro a zlo je jenom otázka osobních
preferencí, argumentují většinou pouze na teoretické rovině. Když je někdo
okrade či podvede, když jim někdo lže nebo je fyzicky napadne, dobro a zlo,
morální řád má většinou najednou velice jasné obrysy.
Morální řád potom ukazuje
na to, že je tady někdo, kdo ho dal. Argumentace
vypadá asi takto:
·
Jestli věříme v
existence zla, měli bychom věřit také v existence dobra.
·
Jestli říkáme, že
existuje dobro a zlo, musí existovat morální zákon, který mezi nimi rozliší,
musí existovat určitý standard, podle něhož rozhodneme, co je dobro a co zlo.
·
Jestli prohlásíme, že
existuje morální zákon, musíme říct, že existuje někdo, kdo ho vydal.
Situace je dnes taková, že většina lidí přijímá existenci jakéhosi
morálního řádu nebo si ho vypůjčuje z Bible, ale zároveň ignoruje ten
zbytek. Takto se mnoho lidí dívá na náboženství, kdy to důležité je etika a
morálka, ale vynechejte ty nadpřirozené věci – důležitá je etika, ale ne Bůh.
Problém je, že bez Boha nemáte na čem etiku založit.
Naděje – co nás čeká?
Poslední otázka, na niž světonázor hledá odpověď, zní: Jaká je naše
naděje? Co nás čeká? A tady zcela přirozeně musíme odpovědět, že pokud je
všechno jenom náhoda a tento život je vše, co máte, žádná naděje neexistuje, nemáme
před sebou žádnou budoucnost. Je zajímavé, jaké je smrt tabu v naší
společnosti. Zkuste začít mluvit ve společnosti o smrti nebo o tom, že někdo zemřel,
a způsobíte trapné ticho a pohledy zarytě upřené pod stůl. Nevím, jestli jste
byli někdy na pohřbu, kde zaznělo to, že smrt je vlastně přirozenou součástí
života. Podívejte se v té chvíli kolem, jestli tam najdete ně-koho, komu to připadá
přirozené, zkuste se zeptat rodiny zemřelého, jestli jim na tom přijde něco
přirozeného.
Také nemůžete očekávat žádnou spravedlnost. Nakonec to je Adolf
Hitler, který tím, že spáchal sebe-vraždu, vyhrál. Zavedl vlastní morální řád,
ale nebyl dost silný na to, aby ho prosadil, a tak se zastřelil a unikl
jakémukoli trestu.
Závěr
Představte si život ve světě, kde by lidé dovedli do důsledku
myšlenku, že Bůh neexistuje. Byl by to svět, kde by nemělo smysl se o něco
snažit, protože to k ničemu nevede. Proč chodit do práce a vy-dělávat peníze?
Nebo proč nevydělávat jenom tolik, abych přežil a užil si? Proč vychovávat
děti? Proč v životě něco budovat, když vlastně všichni stejně umřeme?
Představte si svět, kde není dobro a zlo, kde všechno je jenom otázkou osobních
pohledů a preferencí, kde život nemá žádnou hodnotu, kde se nedovoláte práva,
protože směrodatné je pouze rozhodnutí většiny. Představte si, že by 51 % rozhodlo,
že člověk je pro společnost užitečný jenom do věku 60 let a potom je na obtíž a
jenom zabírá místo. Nemáte se k čemu odvolat, většina to tak rozhodla. Navíc
nemáte žádnou naději na spravedlnost.
Nikdo z nás nežije v takovém světě. Půjčujeme si různé myšlenky
odjinud, většinou z náboženství, a nejsme upřímní. A tak moje výzva dnes
je být upřímný a skutečně se zamyslet nad tím, čemu vlastně věřím či nevěřím,
jaký to dává nebo nedává smysl a jaké jsou důsledky.
[1]
http://www.gordonconwell.edu/sites/default/files/StatusOfGlobalMission.pdf
[2]
http://cs.wikipedia.org/wiki/Velký_třesk
[3] Ravi
Zacharias, The end of reason, Zondervan, Grand Rapids Michigan, 2008, str. 32 -
33
[4] Ravi
Zacharias, The end of reason, Zondervan, Grand Rapids Michigan, 2008, str. 35
[5] Ravi Zacharias,
The end of reason, Zondervan, Grand Rapids Michigan, 2008, str. 35
Super, ty kázání v tištěné formě na webu. Šikula.
OdpovědětVymazatJeee...Péééťa....
OdpovědětVymazattyjo, fakt super clanek, dovolim si sdilet
OdpovědětVymazatJelikoz studuju filosofii, rad bych na clanek reagoval. Nema to byt vytka, ani snaha rict, ze vse co je v clanku, je spatne, nebo nema smysl, ale spise navrh pro zamysleni nad nekterymi aspekty - tedy chtel bych uvest nektere namitky (ne vzdy je zastavam, ale presto to neznamena, ze namji svou vahu) a upozorbnit na nektere chyby. Timto zpusobem by se argumentace mela protribit a byt efektivnejsi.
OdpovědětVymazatArgument vetsiny a normality: nevericich "je na světě 137,5 milionů ateistů, což dělá 1,97 % obyvatel." - to je sice pravda, ale je potreba dodat, ze do poctu se pocita i Cina a Indie, Afrika atd. - tedy staty s uplne jinym pristupem k vede a jinymi spolecenskymi standardy. Pokud chceme mluvit o normalite, je potreba mluvit o ni prinejmensim v ramci relevantniho kulturniho okruhu, a tam ty cisla budou vypadat zcela jinak. Pokud by jsme to totiz brali timto zpusobem, pak vetsina sveta bude verit na reinkarnaci, v lidovou medicinu a magii, a vetsina sveta budou azjati.
K argumentu o nutnosti dokazat neexistenci: "Toto tvrzení je hodně odvážné, protože vyžaduje, aby člověk na 100 % dokázal, že Bůh neexistuje." - problem s celym tim usekem je, že dokazovaci povinost by mela lezet na tom, co tvrdi existnci, ne na tom, kdo popira. Stopocentne muzu rict, ze neexistuje letajici spagetove monstrum, a nepotrebuju to dokazovat, dokazovat to potrebuje clen cirkve letajiciho spagetoveho monstra - jinak by jsme se nikde nedostali. Dalsi moznost je absolutni nedostatek dukazu tam, kde by mely byt, nebo apriorni nemoznost dukazu - coz je asi nejvetsi problem.
Tedy, pokud nekdo tvrdi, ze v horach je zlato, mel by zlato prinest, pokud ho neprinese, neni duvod predpokladat nebo dokazovat, ze tam zlato neni.
K argumentu z pravdepodobnosti: Pokud je moznost, ze je dej nekonecne opakovan (np. teorie multiverza), pak vysoka nepravdepodobnost nema vyznam. Pri nekonecnych kombinacich i ta nejnepravdepodobnejsi je jista.
K argumentu hodinek a hodinare: Vsem je znama "lidska tvar na Marsu" a jen par silencu predpoklada, ze ji tam vytvorili mimozemstane. Vznikla nahodou. Problem je totiz slozitejsi, prirovnani s hodinkami v lese neni adekvatni, protoze vznik slozitych organismu se nedeje nahodou, jak to mnozi siri, ale na zaklade pravidel. Lespi prirovnanim by byly treba fraktaly, nebo stavebnice lego. Jde urcit pravidla, podle kterych mechanickym opakovanim muzeme postavit dum, aniz by bylo potreba ho navrhovat. Tyto principy dnes bezne funguji treba v robotice.
K argumentu moralky: Existuji ruzne pojeti etiky, dobra a zla, napriklad utilitarismus. Tim nechci rict, ze bych ho zastaval nebo obhajoval, ma sve problemy, ale otazku proc je napriklad genocida zla, dokaze hezky vyresit (paradoxne ji dokaze v jistych situacich taky obhajit, jak nekteri jeho odpurci poukazali).
Dalsi moznosti je Kantuv kategoricky imperativ - coz je v zasade princip zalozeny na logice, atd..
V argumentaci je problem s druhym a tretim bodem, moralni zakon nemusi byt obecne platny, muze byt kulturne relativni - to ho ale nedela nezavaznym pro danou kulturu, nebo nahodnym, zavislym pouze na konvenci. Presto, ze je kulturne relativni, muze mit sve funkcni duvody. Stejne tak nemusi mit tvurce - zvyk poustet zenu jako prvni do dveri taky nemusi mit jednoho tvurce, ale mohl se postupne vytvorit v prubehu casu aby naplnil nejakou funkci, nebo z jinych duvodu.